Až na světlé výjimky nebyla gotika nikdy nějak extrémně žádaným potomkem všeho metalového příbuzenstva, to je myslím věc všeobecně známá. I proto se spíše než na velkokapacitní stadióny a monstrózní festivaly raději přesouvala a přesouvá do malých zapadlých klubů v podzemí, kde se při stropu valí oblaka cigaretového kouře, kde pro tmu není místy vidět ani na krok a kde se kontakt s úzkým (o to však horlivějším) publikem navazuje daleko snáze a zároveň daleko pevněji. Přesně tak vidím i situaci okolo ABIGAIL´S MERCY, a to nejen při pohledu do skromného bookletu „Salvation“, který nabízí pohříchu právě jen spoustu fotografií, zachycujících kapelu při živém hraní.

Ono je totiž i jinak velmi patrné, že prozatímním osudem těchto angličanů je pozapomenutá periférie, skromně fungující v uctivé vzdálenosti od všeho podstatného, co hýbe světem tvrdé hudby. A nejspíš to bude tím, že goticky temná a melancholická atmosféra jejich balancování na pomezí rocku a heavy metalu se pohybuje po extrémní sinusoidě, jíž lze jen sotva ordinovat stabilitu. Na jedné straně některé okamžiky dávající celkem srozumitelně najevo, že ABIGAIL´S MERCY umí zahrát i tak, že to v člověku zanechá ten správný černě romantický dojem („To Hell With Angels“, „Meaningless“, „Salvation“ a hlavně kouzelná „Cloud Dancer“), a na té druhé jen ospale dlouhé chvíle nudy („Just For You“, „Ashes“, „The Sky Begins To Cry“ nebo dětinský a naivní rock´n´roll v „Keep Me Coming“), zívající do šedivého vzduchoprázdna.

S ideálním případem gotické nahrávky, která přímo pulsuje napětím a démonickou dusivostí, tak má „Salvation“ společného jen těch několik dříve zmíněných skladeb, jež vycházejí ze zvučného riffu a citlivě napojené pochmurné melodie. Navíc v nich také dostává dostatečný prostor zpěvačka Lindsey, která (na rozdíl od jindy zpívajícího basisty Stevea, který působí až příliš ukňouraně a tím pádem necitlivě) vlastně většinou, když před mikrofonem otevře pusu, velkou měrou přispívá k tomu pravému gotickému efektu (typicky například za užití prostorového echa v „Meaningless“).       

Mohlo by to tedy být stylovou příslušností, že se ABIGAIL´S MERCY nedostává tolik životaschopných nápadů, ale to si doopravdy můžou myslet nejspíš jen oni sami a už vůbec by jim něco takového nemělo sloužit jako argument. Pravdou nicméně zůstává, že v zapadlém klubu dole v podzemí se to snese mnohem lépe než na velkokapacitním stadiónu.